Interview Luboš

Na sklonku prázdnin Vám představujeme dalšího absolventa Lubomíra Kanovského, který podniká v oblasti dopravy.

Luboši, v průběhu prázdnin představujeme našim čtenářům absolventy sportovce a ty, kteří se uplatnili ve své profesi. Vy jste podnikatelem v dopravě. I když to je dávno, vzpomínáte si ale, proč jste nastoupil ke studiu právě na naši školu?

Na školu jsem nastoupil, protože mě lákalo, že byla dál od mého domova. Chtěl jsem si zkusit postavit se na vlastní nohy, bydlet na internátu a zažít ten „studentský život“. V deváté třídě jsem přemýšlel, co bych mohl dělat dál. V tom věku člověk ještě úplně neví, ale říkal jsem si, že by mě mohlo bavit něco spojeného s kamiony, vlaky, prostě s dopravou. Fascinovala mě ta svoboda ježdění po světě a možnost nahlédnout pod pokličku toho všeho, jak to celé funguje.

A právě tu možnost nabízela škola, kam jsem nakonec nastoupil.

A jak na studium oboru Provoz a ekonomika dopravy vzpomínáte?

Na studium vzpomínám, i když to možná zní trošku ironicky, vlastně velice rád. Byla to pro mě obrovská zkušenost. Nebyl jsem zrovna premiant a někdy jsem měl pocit, že je ta škola nad moje síly. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem nebyl připuštěný k maturitě z oboru, který mě dnes živí. Ale zpětně, když nad tím přemýšlím, mě tahle zkušenost posunula tam, kde teď jsem. Otevřela mi oči a ukázala mi, že ne vždycky jde všechno hladce… Myslím, že to tak ale mělo být. A vlastně jsem tomu rád, protože všechno špatné je k něčemu dobré.

Pamatuji si, že jako student jste se věnoval hře na klavír a plavání. Věnujete se těmto činnostem i v současnosti?

Pamatuju, ale dnes už se těmto věcem věnuju spíš jen rekreačně. Práce a rodina jsou teď na prvním místě, takže na tyhle krásné, ale časově náročné koníčky už bohužel tolik prostoru nezbývá. Ale našel jsem si čas na kytaru, je to parádní relax, zabrnkat si s rodinou u ohně a pozorovat svou rodinu a přátele, jak hudba pořád lidi i v téhle uspěchané době sbližuje.

Primárně jste tedy podnikatel na celý úvazek. Začal jste s podnikáním prakticky ihned po maturitě? Co Vás k tomu vedlo.

Hned po maturitě jsem do podnikání nešel. Nastoupil jsem do firmy na kusovou přepravu a začal tam jako normální zaměstnanec. Postupně jsem si prošel skoro všemi pozicemi a poznal, jak to v dopravě chodí. Časem se naskytla možnost vzít si vlastní linky a začít spolupracovat s kolegou, se kterým dnes celou autodopravu společně vedeme.

Působíte v dopravě – přece jen pracovní nástroje (auta, dodávky) nejsou laciné. Mohu-li se zeptat, jak vypadaly Vaše začátky. Měl jste svá auta, nebo jste si je pronajímal?

Všechny začátky jsou těžké. Co se týče pronájmu dodávek nebo operativních leasingů, to jsem si poměrně rychle spočítal, při dnešních cenách fakturací a nájmů se to prostě vůbec nevyplatí. Takže jsem začínal úplně od nuly. Vzal jsem si leasing na jednu dodávku, sám si na ní jezdil a postupně ji splácel. Když byla splacena, mohl jsem na ni najmout řidiče a pořídit další auto. Tak se to pomalu rozrůstalo, dodávku po dodávce.

Znám bohužel i spoustu dopravců, kteří to vzali hned ve velkém, třeba osm dodávek na leasing najednou, a do roka skončili špatně. V kusových zásilkách (balíkovce) je ta cenová politika hodně specifická a člověk musí růst postupně, přidávat auta tak, aby je dokázal ukočírovat a udržet.

Působíte jako smluvní přepravce pro DPD. Předpokládám, máte tedy už i své zaměstnance?

Ano, působíme jako smluvní partner pro DPD, ale nejen tam. Spolupracujeme i s dalšími balíkovými službami, například s ONE BY Allegro. K tomu máme podepsané smlouvy i na vnitrostátní přepravy, třeba v oblasti paletové služby (rozvoz podlah a kuchyní). Postupem času se toho nabalilo víc. Když se člověk snaží vystupovat spolehlivě, práce si ho najde a přijdou nabídky, kterých je škoda nevyužít.

Takže ano, dnes už máme i vlastní tým, zhruba 13 zaměstnanců plus brigádníky. Teď už to ale spíš trochu brzdíme, protože člověk musí mít svoje hranice, aby to pořád fungovalo tak, jak má.

V čem je kurýrní doprava zásilek zajímavá? Mám pocit, že je dost stresující – naložit, doručit, stále telefonovat adresátům, odměny podle počtu dodaných zásilek… Kurýrní doprava je ale zajímavá hlavně v tom, že to není stereotyp. Člověk si i po letech myslí, že už ho nic nepřekvapí, a pak přijde den, kdy zákazník vytáhne požadavek, u kterého jen koukáte s otevřenou pusou. Nebo slyšíte takové výmluvy, že by z těch příběhů někdo mohl napsat knížku. Ta práce má svoje kouzlo, ale taky svoje nervy. Někdy si říkáme, že ji člověk vlastně nemůže dělat jen pro peníze, protože by se z toho zbláznil. Musí ho to bavit a trochu musí svou práci i milovat.

Na druhou stranu je to i práce, kde si každý den hned vidíte výsledek – ráno víte, kolik zásilek máte, a víte i přibližně, kolik si vyděláte. To je na tom férové. Samozřejmě, není to jako sedět v kanceláři a ve dvě odpoledne zavřít počítač. Někdy se stane, že píchnete kolo, že se dodávka pokazí nebo vás někdo nabourá…, a pak se domů dostanete třeba v osm nebo devět večer. Ale i ten pocit, že jste to všechno zvládli, má svoje kouzlo.

Naučila Vás Vaše práce něco do osobního života?

Donutila mě naučit se… Práce mě naučila trochu větší zodpovědnosti. Dřív jsem měl tendenci odkládat věci na později, ale u balíkařiny to moc nejde, co člověk nechá na další den, to se mu nakupí s dalšími zásilkami. Takže jsem si zvykl dělat věci hned a neodsouvat je. Na druhou stranu je k tomu potřeba i čas, a to už je pak ta druhá výzva, najít rovnováhu mezi prací a osobním životem.

Vím, že jste se stihl oženit, založit rodinu, jak se Vám daří kloubit právě ten profesní a rodinný život?

Je to tak, jak to asi bývá ve všech rodinách. Člověk se snaží rodinu zabezpečit, aby doma bylo všechno v pohodě, ale bez práce to prostě nejde. Neznám kolem sebe nikoho, kdo by seděl doma na zadku a nic nedělal a byl u toho úspěšný v životě nebo v byznysu. Jasně, existujoí rentiéři, ale mezi ně já bohužel nepatřím. Takže musím makat a investovat do práce tak, abych zabezpečil rodinu. Ale na druhou stranu je potřeba opravdu hledat volné víkendy nebo chvíle jenom pro rodinu a vynahrazovat jim čas, který člověk stráví práci.

Máte ještě nějaké podnikatelské plány do budoucna?

Do budoucna to vidím hlavně tak, že bych chtěl udržet firmu v chodu tak, jak je teď. Snažit se držet krok s konkurencí a nenechat se převálcovat, to je dneska základ. Nějak moc to rozšiřovat neplánuju, Jak jsem zmiňoval práce si vás najde sama, ale zároveň nechci jít ani dolů, protože na méně si člověk špatně zvyká. Takže spíš stabilita a kvalita než honit se za nějakým velkým růstem.

Také Vás se dovolím zeptat, jestli máte nějakou myšlenku, poselství, které byste chtěl předat našim žákům. Třeba je něčím inspirovat nebo vést k zamyšlení?

Kdybych měl dát radu studentům především dopravy, tak určitě bych řekl, ať se nebojí. Nebojí se podnikat, a hlavně ať se nebojí dělat chyby. Úspěch nepřijde hned, chvíli to trvá a člověk nesmí mít moc velké oči, jak se říká „hamty, hamty, ať mám víc jak tamti“, a pak to neunese. Je dobré učit se od těch zkušenějších, od lidí, co už mají něco za sebou, protože tím se dá ušetřit spousta času a slepých cest, které nikam nevedou. A vůbec není špatné nejdřív jít dělat do větší firmy, nasávat zkušenosti jak houba a pak se teprve pustit do vlastního. To podle mě člověku otevře oči a pak má větší šanci to rozjet naplno.

Luboši, přeji Vám i Vaší rodině pevné zdraví, hodně osobních i profesních úspěchů, upřímně děkuji za rozhovor a těším se třeba zase někdy na viděnou při návštěvě naší školy v hodinách psychologie.

I Já Vám děkuji, pane učiteli, přeji mnoho úspěchu Vám i Vašim studentům. A budu se těšit na další setkání.